Plemena

Historie a povaha VŠSP

Velký švýcarský salašnický pes je nepochybně potomkem původních psů, chovaných na území Švýcarska. Původ těchto psů sahá hluboko do minulosti. Vzhledem k odlehlosti jednotlivých údolí ve švýcarských horách žilo Švýcarsko více méně stranou světové historie. Během let – v souvislosti s tradičním způsobem života a práce sedláků – vznikaly prostřednictvím primitivního výběru pro chov a následkem příbuzenské plemenitby místní typy psů. Nelze hovořit o nějakém čistokrevného chovu, ten byl zahájen teprve ve 20. století.

V 18. a 19. století byl velký řeznický pes rozšířen po celé Evropě. Všude to byli silní psi s krátkou, patrovou srstí a téměř ve všech případech se jednalo o hnědé, žluté nebo černé psy s bílými a hnědými znaky. Tito psi sloužili jako pomocníci a průvodci sedlákům, pastevcům na salaších, řezníkům a trhovcům. Hlídali dvory a domy, byli společníky a ochránci svých majitelů a jejich rodiny, uplatňovali se jako honáčtí psi, střežili dobytek na pastvě a především tahali různé náklady na vozících či saních.

Počátek čistokrevného chovu velkých švýcarských salašnických psů spadá do začátku 20. století. Na výstavě v Langenthalu v roce 1908 předvedl pan Schertenleib von Burgdorf ve třídě dlouhosrstých dürrbachlerských psů krátkosrstého psa „Bello“. Prof. Dr. Albert Heim, který na této výstavě posuzoval, jej z posuzování navzdory jeho krátké srsti nevyloučil. Prohlásil: „Tento pes patří k jiné, nevídané třídě, je příliš krásný a plemenně charakteristický, než aby bylo možno ho mezi bernskými salašnickými psy považovat za méněcenného. Je to exemplář dnes již téměř vymřelých „řeznických“ psů, kteří patřili mezi velké švýcarské salašnické psy, a s tímto označením mu s radostí a podle svého nejlepšího přesvědčení uděluji první cenu. Tím se tomuto plemeni dostalo dosud chybějícího pojmenování.“ Zároveň Albert Heim vyzval všechny přátele salašnických psů, aby věnovali pozornost velkému švýcarskému salašnickému psu a zachránili ho před zánikem.

Plemeno velký švýcarských salašnický pes bylo uznáno švýcarskou kynologickou společností již v roce 1909 a v roce 1912 byl založen Klub pro velké švýcarské salašnické psy (KGSS).

Využití velkých švýcarských salašnických psů utvářelo i jejich povahu. Dodnes jsou to silní, pohybliví psi, vytrvalí a odolní proti rozmarům počasí, nenároční na péči. Jsou velmi inteligentní, rychle se učí, mají neustálou chuť pracovat, jsou vyrovnaní a klidní, ale přesto jsou vynikajícími a neúplatnými hlídači. Albert Heim dokonce v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že „velký švýcarský salašnický pes je ze všech plemen psů pravděpodobně nejlepším, nejohleduplnějším, nejinteligentnějším a nejspolehlivějším hlídačem“.

Velký švýcarský salašnický pes se velice dobře snáší s ostatními zvířaty, nemá výrazný lovecký pud a bezdůvodně neštěká. Je to citlivý a oddaný pes a vyžaduje velkou pozornost. Potřebuje být nablízku svým lidem, sdílet pánův domov a podílet se na jeho životě. Jakýkoli izolovaný pobyt v kotci či na dvorku za domem je pro něj zcela nevhodný. Je to zcela nevtíravý společník, kterému prostě stačí, když si může lehnout v blízkosti rodiny a tiše pozorovat pána při práci na počítači nebo paničku při vaření.Velký švýcarský salašnický pes má vrozenou příchylnost k dětem, od kterých je ochoten leccos snést. To ovšem neznamená, že můžeme nechat děti se psem zcela bez dozoru.

Velký švýcarský salašnický pes vyžaduje, tak jako všechna původně pracovní plemena, nějaké zaměstnání. Bude-li to záchranářský výcvik, hlídání domu, stopování, výcvik poslušnosti, tahání vozíku či tanec se psem, je vcelku jedno, rozhodující je, aby tato činnost psu i jeho pánovi vyhovovala a aby oba bavila.

To nejmenší, co velký švýcarský salašnický pes potřebuje, je plná účast na celém životě své rodiny v domě i mimo něj. To druhé samozřejmě předpokládá, že bude ve všech směrech dobře vychovaný. Veselé a rozpustilé štěně se rozhodně nevyvine samo v přizpůsobivého rodinného psa, ohleduplného kamaráda a bezproblémového partnera na vycházkách. Tento velký pes se už jako malé štěně musí naučit přijímat svoji pozici v sociální struktuře své smečky a respektovat absolutní (dobře míněnou) autoritu všech členů rodiny. Právě výchova k důvěře a bezpodmínečné toleranci je u tohoto plemene mimořádně nutná. Pes se musí také naučit dobře vycházet s ostatními psy – zpočátku při hrách se štěňaty a později při pravidelném skotačení s jinými dospělými psy. A konečně se musí také naučit chovat se sebejistě a bezproblémově v nejrůznějších situacích lidského života – ať už je to v restauraci, u veterináře, na procházce v lese, nebo v nákupním centru, při oslavě narozenin dětí nebo při cestách autem či jiným dopravním prostředkem.

Budete-li od počátku uspokojovat potřeby psa týkající se jeho výživy, péče, držení a výchovy, můžete se s trochou štěstí těšit na zhruba tucet let příjemného harmonického soužití se svým velkým švýcarským salašnickým psem.

Historie a povaha ESP

V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.

Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“

Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora, protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.

Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.

K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli předvedeni ani v Bernu.

Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových úloh.

Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků samostatné plemeno.

A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět „sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914 představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov entlebušského salašnického psa opět usnul.

Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen. Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924 inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.

Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“ zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce 1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.

Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.

V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.

Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“

Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora, protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.

Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.

K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli předvedeni ani v Bernu.

Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových úloh.

Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků samostatné plemeno.

A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět „sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914 představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov entlebušského salašnického psa opět usnul.

Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen. Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924 inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.

Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“ zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce 1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.

Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.

Ve standardu plemene se uvádí, že entlebušský salašnický pes je živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný pes, je dobromyslný a na své rodině velmi závislý. K cizím se chová mírně nedůvěřivě. Podobně jako ostatní plemena salašnických psů je i on znám svojí láskou k dětem a lovecké sklony jsou mu cizí.

Použití tohoto plemene je opravdu široké, uplatní se jako stopař či hlídač domu, vyhovuje mu výcvik poslušnosti, záchranářský výcvik, canisterapie, agility, flyball a nespočet dalších psích sportů.

Z valné většiny platí to, co je uvedeno ve standardu. Existují však i výjimky, což bývá většinou zaviněno nesprávnou výchovou. Ale i v takovém případě existují vhodná řešení. Věnovat se s entlebušským salašnickým psem pracovnímu výcviku nebo se s ním věnovat aktivnímu kynologickému sportu nám nepochybně přinese mnoho radosti. Toto plemeno je, stejně jako ostatní plemena salašnických psů, výborným rodinným psem. Entlebušský salašnický pes si rozumí s dětmi stejně dobře jako s ostatními psy. Díky jeho malému vzrůstu a krátké srsti je péče o něj snadná. Nikdy však nesmíme entlebušského salašnického psa zneužívat jako módního psa. Potřebuje své úkoly a co nejužší kontakt se svojí rodinou, potřebuje dostatečnou a ranou socializaci, kdy jej od štěněte budeme zvykat na nejrůznější situace, na kontakt se psy, jinými zvířaty i cizími lidmi, budeme ho brát pokud možno všude s sebou.

Entlebušský salašnický pes potřebuje vyrovnaného, důsledného, sportovně založeného pána, který mu dá odpovídající zaměstnání. Pak se stane entlebušský salašnický pes tím nejlepším společníkem, jakého si dovedete představit a zvládne jakékoli situace – v nejhustším městském provozu i na louce při hře s ostatními psy.